Města > Domažlice

Domažlice, Náměstí Míru

Domažlice patří k turisticky nejnavštěvovanějším městům v Čechách díky bohatým folklórním tradicím a hrdé historii příhraničního města. Slavná minulost je spojena s chodským nepoddajným selským hrdinou Janem Sladkým Kozinou, který skončil na šibenici. Město má asi 11 500 obyvatel, kteří se pyšní upřímným vztahem k lidovému umění a ctí nebojácnost svých předků. Každoročně vítají tisíce návštěvníků při slavných Chodských slavnostech pod důstojnou, i když trochu šikmou věží kostela Narození Panny Marie... Domažlice dnes už zase úspěšně využívají své výhodné polohy v těsném sousedství Bavorska.

Hudba vždycky byla v Domažlicích doma!

„Žádnej neví, co jsou Domažlice, žádnej neví, co je to Taus..."
„Domažlice sú pěkný městečko, je tám pivovár, dobrý pivečko..."

Tvrzení obou známých lidových písniček je povážlivě vachrlaté: Co jsou Domažlice, už přece každý tuší, pivovar tam ale není, zato dobré pivečko se najde. A o tom, že jde o moc pěkné město, není pochyb, jinak by se Domažlice v žebříčcích cestovního ruchu nevyskytovaly vždy na předním místě. Jde o město počtem obyvatel nevelké (ani ne 12 000), ale kulturním a historickým významem ano. Celý region totiž nabízí poutavé přírodní scenérie, cyklostezky na léto i běžkařské terény pro různě zdatné lyžaře na zimu. A ti, kteří milují tradiční lidové slavnosti, jsou tu opravdu šťastní. Zdejší oblast, nazývaná Chodsko, je totiž v Čechách jediná, kde dosud „žije" tradiční lidový oděv.

KLOBOUK DOLŮ!

Zvláštní význam má pro Domažlicko klobouk. Až pojedete z Domažlic do Kdyně, všimnete si u silnice podivného objektu se šindelovou střechou ve tvaru kardinálského klobouku. Je to připomínka bitvy u Domažlic (1431). Bitva s křižáky byla sice naplánovaná, ale nedošlo k ní. Nepřítel se polekal. A kardinál Giuliano Cesarini odtud při nezdařené křížové výpravě před husity utíkal tak svižně, až mu ulítl klobouk... Mnohem důstojněji držel klobouk na hlavě Janu Sladkému, zvanému Kozinovi. Jenže tenhle muž byl tak hrdý, že přišel kvůli své nepoddajnosti nakonec o celou hlavu (1695 v Plzni), respektive skončil na šibenici.

Bohémsky uměl nosit klobouk lyrik Jaroslav Vrchlický, který z Domažlic odešel přímo do literárního nebe. Prožil tu čtyři poslední roky.

Country klobouk slušel i zdejšímu rodákovi, zpěváku Jakubu Smolíkovi, který na zdejší střední škole založil svou první skupinu Travaléři. Už tu nebydlí, klobouk nenosí, vlasy ostříhal a muziku přisladil.

Největšího hudebního věhlasu dosáhl bezesporu zdejší slavný rodák skladatel Jindřich Jindřich. S jeho jménem se v Domažlicích potkáte často a v Husově třídě (č. 61) má své muzeum. Když už jsme u známých lidí zvučných jmen, připomeňme ještě další - těch, kteří prošli zdejšími uličkami a bydleli aspoň nějaký čas v úhledných domažlických domech: Karel Jaromír Erben, Božena Němcová, Jindřich Šimon Baar (vlastní muzeum v Klenčí), Alois Jirásek, Josef Kajetán Tyl. A samozřejmě spisovatel Karel Matěj Čapek-Chod, slavný představitel českého naturalismu. Zemřel tu i romantik Karel Hynek Mácha, tvořil zde výtvarník Josef Váchal a filozofoval Ladislav Klíma... Umělce totiž v Domažlicích a okolí vzrušovaly nikdy nepohřbené tradice a zvláštní atmosféra kraje „psohlavců", odvážných strážců hranic s Německem.

AŽ POTKÁTE PONOCNÉHO...

Chloubou Domažlic je náměstí Míru, v jehož středu stojí gotický a v baroku pozměněný kostel Narození Panny Marie se štíhlou válcovou věží. Je vysoká 56 metrů a vychýlená z osy o 60 cm. Na věži jsou tři zvony a ten největší se jmenuje Zikmund. Náměstí lemují měšťanské domy s loubím. Tyhle domy jsou raritou západních Čech i Bavorska. Nikde jinde se loubí tak kompaktně nedochovalo. Požáry a války je ničily. Náměstí má díky loubím zcela ojedinělou atmosféru a večer je průhled osvětlenými klenbami velice malebný a trochu tajemný. A když ještě narazíte na ponocného, tak je to fakt zážitek! A to se vám klidně může podařit v pátek a v sobotu (od 1. června do 30. září). Noční pochůzky ponocného a jeho hlas přitahují hlavně děti turistů a jeho kostým i halapartna patří k nejfotografovanějším objektům Domažlic. Ponocný nosí i lucernu. Vy už mít lucernu nemusíte... „Když světlo denní zhaslo slunce západem, ulice potemněly a chodec noční byl povinen míti lucernu svou nebo svítící louč. Kdo šel beze světla, byl podezřelý." To jsme objevili v jedné kronice a hned nás napadlo, proč tak často ve středověku hořelo... Až císař Rudolf nařídil, aby „smolnice kladeny byly na pánve železné při nárožních domech připevněné". Je dobře, že přišla elektřina a s ní městské pouliční a mnohem bezpečnější osvětlení. V Domažlicích je totiž v současné době 70 restaurací, krčem, vináren a barů... To by měli hasiči výjezd za výjezdem!

VÍTE, CO JE HYJTA?

Domažlicko láká návštěvníky z celého světa zejména v době konání tradičních poutí a slavností. Připomínáme aspoň pouť u Tannaberku (1. neděle po svátku sv. Anny), Vavřineckou pouť (1. neděle po sv. Vavřinci), pouť u Dobré Vody... Slavnost v Klenčí pod Čerchovem (2. víkend v červenci), Chodská hyjta - Mrákov (1. víkend po sv. Vavřinci) a samozřejmě známé Chodské slavnosti v Domažlicích (1. víkend po 10.8.) se spoustou hudebních a tanečních souborů a velkým jarmarkem. Kdo fandí folklóru, ten si užije. (Mimochodem, hyjta = chodsky návštěva.)

V Domažlicích by byla chyba při „hyjtě" neobhlédnou i památky. Jde hlavně o bývalý královský hrad - také s válcovou věží, kde dnes funguje Muzeum Chodska. Na bývalém špitálském, dnes Dolním náměstí jsou ještě patrné základy raně gotického kostelíka sv. Antonína Paduánského, jehož starodávná uzounká okénka si můžete prohlédnout na domě Konrádyho hudebního obchodu spolu se dvěma kamennými koulemi z dob husitských válek. V čele tohoto půvabného náměstíčka, v jehož parčíku se dochovala poslední domažlická kamenná kašna, stojí pískovcový Pomník svobody sochaře Otakara Švece, který připomíná známou Rumburskou vzpouru (1918), jejíž účastníci byli z okolního Chodska. A před muzeem je pomníček Jindřicha Jindřicha.

V létě za návštěvu jistě stojí koupaliště a rozhledna na Korábu (Kdyňsko), zámek v Horšovském Týnu, Český les i pohraniční stezky Šumavy.

TAJEMSTVÍ PROZRAZENO!

A nakonec rozluštění tajenky z úvodní lidové písničky: „Taus je to německy, Domažlice česky..." Proč Taus? Protože v bezprostřední blízkosti města kdysi stálo hradiště Tuhošť (10.-11. století). Aby to nebylo jednoduché, tak ze zápisu v nejstarší městské „knize kšaftů" (počátek 16. století) a z dobového dokladu o patricijské erbovní rodině Gelastů z Drastova, můžeme soudit, že Domažlice byly dřív také Drastov! My jsme zaslechli ještě jeden výklad a ten je nám nejsympatičtější: Zkrátka to byly „Domalžíce", které opěvovaly zdejší domácí kuchyni a někdo hodně spokojený s plným břichem to trochu popletl... Až ochutnáte postřekovské ledvinky, pálenec, zelné placky a hlavně chodské koláče, možná nám dáte za pravdu.